Jestli lidi někdy něco fascinovalo, pak jsou to rozhodně extrémy, a to i v říši zvířat. Není tedy divu, že se zajímají o to, které je například nejvyšší nebo nejtěžší. Mnohem častěji se však ptají, které z nich je nejrychlejší. Tuto otázku však není až tak snadné zodpovědět, a to hned z několika důvodů.

V první řadě se musíme ptát, zda měříme absolutní rychlost nebo rychlost vzhledem k velikosti těla. To je poměrně důležité, neboť to vyvolává otázku, jak ji máme vlastně posuzovat. Pokud budeme brát tu absolutní, pak jsou tímto penalizovány skutečně malé druhy, například hmyzu. Na druhou stranu, v celkovém měřítku není jejich rychlost zrovna velká. I proto se nejčastěji bere ta absolutní.

V ní jsou vítězi dva druhy. Tím známějším je gepard, který dokáže běžet rychlostí přes 100 km/h, byť na krátké vzdálenosti. Ovšem to není nic proti sokolu stěhovavému, který když složí křídla a řítí se z výšky na kořist, letí úctyhodných téměř 300 km/h.

Zdálo by se tedy, že máme jasného vítěze. Tak tomu však není. Gepard dokáže běžet naplno jen velmi krátce, a sokol pouze při střemhlavém letu. Pokud se však zajímáme o to, který druh skutečně dokáže vlastní silou, nikoliv s pomocí gravitace, dosáhnout nejvyšší rychlosti, pak je to bezesporu rorýs obecný.

Tento malý černý stěhovavý pták, který hnízdí během léta i u nás a vyvádí zde mláďata, je zdaleka nejrychlejším letcem, pokud bereme skutečně přímý let. Je dokonce tak specializován, že na rozdíl od ostatních ptáků ani nedokáže vzlétnout ze země. Vždy musí mít nějaké vyvýšené místo, ze kterého může seskočit. Na rozdíl od ostatních také naprostou většinu svého života stráví ve vzduchu.

Co by se ale stalo, kdybychom počítali relativní rychlost? Pak by vítězi byli mravenci. Ti dokážou vzhledem ke své výšce vyvinout až neuvěřitelnou rychlost, a to i pokud tahají těžká břemena. Rozhodně bychom je tedy neměli podceňovat.